III.
1. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, aktivní legitimace pro uplatnění nároků podle uvedeného zákona je dána státním občanstvím, ztrátou majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neproviněním se proti československému státu a opětovným nabytím československého občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
Při zkoumání právních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, nutno na prvním místě zodpovědět otázku, zdali vůbec tato skupina osob existovala, resp. existuje.
Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl zkonfiskován zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Okruh osob německé a maďarské národnosti vymezil § 2 uvedeného dekretu prezidenta republiky přihlášením se k německé nebo maďarské národnosti při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 nebo členstvím v národních skupinách, útvarech či politických stranách, sdružujících osoby německé, resp. maďarské národnosti. Obdobně stanovil pro všechen movitý i nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1.
Na základě § 1 odst. 1, 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. českoslovenští občané německé nebo maďarské národnosti pozbyli československé státní občanství, a to buď nabytím jiného státního občanství podle předpisů cizí okupační moci, nebo dnem, kdy uvedený ústavní dekret prezidenta republiky nabyl účinnosti (tj. dnem 10. srpna 1945). Státní občanství nepozbyli jenom ti občané německé a maďarské národnosti, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.), jakož i ti, kteří prokázali, že se ničím neprovinili proti Československé republice a účastnili se aktivního protifašistického odboje nebo trpěli pod fašistickým nebo nacistickým terorem (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).
Ze srovnání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. s ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. vyplývá, že vznikla skupina osob německé a maďarské národnosti, které nepozbyly československé státní občanství, u nichž ale došlo ke konfiskaci jejich majetku.
2. Z hlediska posouzení restitučních nároků osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu a minori ad maius.
Argument z opaku, na jehož základě interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona. Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího).
Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, se v posuzovaném kontextu Ústavní soud již zabýval, a to v řízení o ústavních stížnostech.
V nálezu ze dne 4. října 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 Ústavní soud konstatoval, že "vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství." Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. října 1995 sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyli československé státní občanství, z restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. označil za "diskriminační" a "v rozporu s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.".
Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky setrvává na stanovisku vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, by byla diskriminační a rozporná s účelem uvedeného zákona.
V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************