I.
Dne 29. prosince 1995 obdržel Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Senát 30 Ca v řízení o opravném prostředku MUDr. V. K. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. srpna 1994 č. j. PÚ 5521/92-Ha ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 61/95 dospěl ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na základě čehož podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu.
Ve věci rozhodované Krajským soudem v Brně v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ztratila právní předchůdkyně oprávněné osoby majetek ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osoba německé národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Krajský soud v Brně ve svém návrhu uvedl, že k tomu, aby navrhovatel ve správním řízení a v řízení před obecným soudem mohl být považován za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., musela by jeho právní předchůdkyně mimo jiné nabýt zpět státní občanství podle zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že zpětnému nabytí občanství by mělo logicky vždy předcházet pozbytí zpětně nabývaného občanství, přičemž lze dospět k závěru, že státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který nepozbyl občanství (a nenabyl je tudíž ani zpět), by neměl být považován ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za oprávněnou osobu.
Krajský soud v Brně odmítá takovou možnost výkladu napadeného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., podle níž podmínka zpětného nabytí občanství je splněna i v případech, kdy oprávněná osoba nenabyla zpět státní občanství, a to například z toho důvodu, že u ní k pozbytí občanství vůbec nedošlo. Podle názoru soudu by takový výklad znamenal negaci zákonné podmínky stanovené pro žadatele o restituci z hlediska jejich postavení jako oprávněných osob a nároků z toho vyplývajících. Ve prospěch svého stanoviska dále uvádí, že zmírnění následků některých majetkových křivd se netýká všech osob, které ztratily majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nýbrž mimo jiné pouze těch z nich, které pozbyly občanství a podle určitých právních předpisů občanství nabyly zpět.
Krajský soud v Brně tudíž dochází k závěru, že zákon č. 243/1992 Sb. se nevztahuje na osoby německé národnosti, které, byť ztratily majetek na základě příslušných dekretů prezidenta republiky, občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly ani zpět.
Uvedený důsledek považuje posléze soud za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože vlastnické právo osob německé národnosti, které ztratily majetek na základě dekretů prezidenta republiky, současně však nepozbyly československé občanství, je, vzdor takovému právu ostatních restituentů německé národnosti (tj. těch, kteří státní občanství pozbyli a následně je nabyli zpět), zákonem upíráno.