§ 10
Použití emisních faktorů
(1) Emisní faktor vztažený na jednotku hmotnosti, tedy t CO2/t, lze použít i pro případ paliva, pokud se prokáže, že tak bude dosaženo trvale vyšší přesnosti než při použití emisního faktoru standardně vztaženého na energii obsaženou v palivu, tedy t CO2/TJ.
(2) Pro konverzi uhlíku na oxid uhličitý se použije koeficientu 3,664 (t CO2/tC), přičemž se uvažují relativní atomové hmotnosti 12,011 pro uhlík a 15,9994 pro kyslík.
(3) Vyšší úrovně přesnosti s většími požadavky na přesnost lze použít jen při dodržení pravidel uvedených v § 12.
(4) Referenční emisní faktory pro úroveň přesnosti 1 jsou stanoveny v příloze č. 4 k této vyhlášce. Jestliže palivo nepatří do některé z kategorií paliv uvedených v této příloze, zařadí provozovatel zařízení palivo do některé příbuzné kategorie paliv.
(5) Emisní faktory jsou stanoveny následujícím způsobem:
a) pro biomasu je stanoven emisní faktor 0; emise CO2 pocházející z biomasy se nezapočítávají; skutečné emise z biomasy se vykazují odděleně od ostatních emisí daného zařízení ve formuláři podle přílohy č. 5 k této vyhlášce; seznam materiálů považovaných za biomasu je uveden v příloze č. 6 k této vyhlášce,
b) pro odpady obsahující fosilní uhlík a používané jako paliva nejsou emisní faktory stanoveny, použijí se odvozené hodnoty podle pravidel uvedených v § 12,
c) pro paliva nebo materiály obsahující fosilní nebo nefosilní uhlík se stanoví vážený emisní faktor, založený na zastoupení fosilního uhlíku v celkovém množství uhlíku, tedy fosilního a biogenního; tento výpočet musí být transparentní, náležitě zdokumentovaný a v souladu s pravidly uvedenými v § 12.
(6) Všechny relevantní informace týkající se emisních faktorů, včetně informačních zdrojů a výsledků analýzy paliv, vstupního nebo výstupního materiálu, provozovatel náležitě zdokumentuje a příslušnou dokumentaci uloží pro případ kontroly.