I. d)
Postoj vlády a veřejného ochránce práv k návrhu
8. V souladu s ustanovením § 69 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") upozornil přípisem ze dne 23. ledna 2013 doručeným dne 25. ledna 2013 Ústavní soud vládu České republiky a veřejného ochránce práv na probíhající řízení, přičemž připomenul, v jaké lhůtě mohou do řízení vstoupit jako vedlejší účastníci a případně se též k návrhu vyjádřit.
9. Veřejný ochránce práv dne 1. února 2013 oznámil Ústavnímu soudu, že do řízení jako vedlejší účastník vstupuje. Vláda České republiky ve lhůtě zákonem stanovené (uplynuvší 25. února 2013) svůj vstup do řízení neoznámila, a tudíž jí postavení vedlejšího účastníka svědčit nemohlo. Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. února 2013 požádal JUDr. Jan Studnička, vrchní ředitel Sekce kabinetu ministra a předsedy Legislativní rady vlády, soudce zpravodaje o prodloužení lhůty ke sdělení, zda vláda do řízení jako vedlejší účastník vstoupí, o jeden měsíc. Uvedené žádosti nemohl Ústavní soud přiznat jakoukoliv relevanci nejen proto, že její autor stěží mohl být oprávněn za vládu v řízení před Ústavním soudem jednat, ale především s ohledem na skutečnost, že třicetidenní lhůta pro vstup do řízení je ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lhůtou, která nemůže být Ústavním soudem prodloužena a jejíž zmeškání nemůže být prominuto. Vyjádření k návrhu ani následně - formou amicus curiae brief - vláda nepodala.
10. Veřejný ochránce práv se k návrhu vyjádřil dne 1. března 2013. Uvedl, že napadené ustanovení nepovažuje za překážku rušení vydaných povolení, neboť podle jeho názoru ve skutečnosti nedopadá na regulační oprávnění obcí existující před novelou podle dřívějšího ustanovení § 50 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, (dále též jen "loterijní zákon"), tedy na regulaci všech technických herních zařízení obdobných výherním hracím přístrojům ve smyslu dřívějšího ustanovení § 2 písm. e) loterijního zákona. Přes toto přesvědčení však veřejný ochránce práv připustil, že by v daném případě podpořil i zrušení napadeného ustanovení, a to s ohledem na dlouhodobou (a podle jeho názoru nezákonnou) rozhodovací praxi Ministerstva financí, dlouhotrvající zásah státu do ústavně zaručeného práva obcí na samosprávu (nerespektování vydaných obecně závazných vyhlášek, včetně odmítání možnosti zrušení povolení pro rozpor s pozdější vyhláškou), problematické procesní postavení obcí a faktické zneužívání napadeného ustanovení k popsanému zásahu státu do ústavně garantovaného práva obcí na samosprávu.