I.
Dne 14. září 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, bylo přezkoumáno soudem. Návrh byl podán podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhovatelem R. K. spolu s ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 9. října 1995, o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 1995 č. j. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavuje řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně ze dne 14. srpna 1995 č. j. 1537/9120/95 ve věci odvolání do rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole.
V ústavní stížnosti navrhovatel namítá porušení základních práv a svobod vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášeného pod č. 209/1992 Sb.).
Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl navrhovatelem podán v souladu s § 74 zákona č. 182/1993 Sb. i návrh na zrušení některých ustanovení právního předpisu, Ústavní soud dne 18. října 1995 usnesením, přijatým podle § 78 odst. 1 citovaného zákona, řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 8. listopadu 1995 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. Milan Uhde potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že zákon č. 519/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád a který obsahuje přílohu A občanského soudního řádu, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 5. listopadu 1991, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vysloveno přesvědčení o souladu ustanovení přílohy A občanského soudního řádu, jímž se vylučuje možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo přezkoumáno soudem, s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Odkazuje se v něm na generální klausuli obsaženou v čl. 36 odst. 2 Listiny umožňující zákonné výjimky z obecného pravidla soudního přezkoumávání správních rozhodnutí. Smysl negativní enumerace, obsažené v příloze A občanského soudního řádu, je ve vyjádření spatřován v dynamickém vývoji správního práva a jeho legislativních úprav a upozorňuje se v něm současně na komparativní argument, podle něhož žádný právní řád neuplatňuje bezvýjimečně soudní přezkum správních rozhodnutí, a je-li v některém právním řádu takovýto přezkum zakotven jako princip, je vždy doplněn negativní enumerací správních rozhodnutí, která soudnímu přezkoumání nepodléhají.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud požádal o písemné vyjádření k předmětnému návrhu rovněž Ing. Ivana Pilipa, ministra školství, mládeže a tělovýchovy, a prof. Ing. Stanislava Hanzla, CSc., předsedu České konference rektorů.
Ve vyjádření ze dne 9. února 1996 podaném prof. Ing. Emanuelem Ondráčkem, CSc., náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, a to z pověření ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ing. Ivana Pilipa, se v první řadě analyzuje povaha ústavního práva na vzdělání obsaženého v čl. 33 odst. 1 Listiny. Konstatuje se, že tomuto právu lze rozumět jedině tak, že jde o právo každého ucházet se o vzdělání, přičemž podmínky, za kterých je možné realizovat toto právo na vzdělání vysokoškolským studiem, jsou zakotveny v § 18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru vyjádřeného ve stanovisku náměstka ministra školství rozhodováním o přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje do práva každého na vzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který se uchází o vysokoškolské vzdělání, k tomuto studiu. Připomíná v něm současně, že podmínky, za kterých je možné se ucházet o vysokoškolské vzdělání, nesmí být v rozporu s Listinou, a tudíž považuje za myslitelný případ podání žaloby na vysokou školu namítající jejich diskriminační charakter. Na základě uvedeného se ve vyjádření dospívá ke konstatování, podle něhož je rozhodování o přijetí ponecháno volné úvaze (správnímu uvážení); soud by objektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečů byly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zde proto byla pouze formální. Závěrem stanoviska prof. Ing. E. Ondráčka, CSc., je tedy odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem. Odmítavé stanovisko k uvedenému návrhu zaujal ve svém vyjádření ze dne 12. února 1996 i prof. Ing. Stanislav Hanzl, CSc., předseda České konference rektorů. Shodný názor na svém zasedání dne 9. února 1966 zaujala i celá Česká konference rektorů.
Obdobně jako ve vyjádření náměstka ministra školství, i prof. Ing. S. Hanzl, CSc., úvodem analyzuje povahu ústavního práva na vzdělání. Konstatuje, že na rozdíl od vzdělávání na základních a středních školách, které je konkrétním subjektivním právem každého občana, právo na vysokoškolské vzdělání je třeba chápat jako oprávnění rovného přístupu ucházet se o přijetí na vysokou školu a na formálně stejné podmínky studia na ní, nikoli však jako právo být přijat na libovolnou školu, o níž občan projeví zájem. Ze základní volnosti škol určovat podmínky přijímání ke studiu se ve stanovisku připouští pouze omezení z hlediska dodržování základních práv a svobod (např. uvádí nepřijatelnost vyloučení možnosti ucházet se o studium z důvodů příslušnosti k určité etnické skupině, rase či pohlaví). Jelikož se ve vyjádření možnost studia na vysokých školách nepovažuje za základní právo v tom smyslu, že by kdokoli mohl studovat na jakékoli vysoké škole, kterou si vybere, vede tato úvaha k závěru, podle něhož zákonodárce nepochybil, pokud vyloučil možnost soudního přezkoumání rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb.