Článek 23
(1) Byla-li osoba zaměstnána od svého posledního příchodu na území jednoho smluvního státu nejméně 13 týdnů v zaměstnání podléhajícím pojištění v nezaměstnanosti, pak pro vznik nároku na dávku v nezaměstnanosti podle právních předpisů tohoto smluvního státu budou všechny doby pojištění získané podle právních předpisů druhého smluvního státu hodnoceny jako doby pojištění získané podle právních předpisů prvého smluvního státu.
(2) Doba vyplácení dávky v nezaměstnanosti podle právních předpisů jednoho smluvního státu se sníží o dobu, po kterou osobě byla vyplácena dávka v nezaměstnanosti podle právních předpisů druhého smluvního státu v průběhu posledních dvanácti měsíců před uplatněním nároku na dávku podle právních předpisů prvého smluvního státu.
(3) Dávka v nezaměstnanosti vyplácená na základě ustanovení této smlouvy podle právních předpisů každého ze smluvních států se do ciziny nevyplácí.