III.
Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož formální znaky skutkové podstaty vymezuje ustanovení § 171 trestního zákona, je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Již v úvodu je třeba zdůraznit, že nikoliv všechna rozhodnutí soudů či jiných státních orgánů jsou rozhodnutími, jejichž výkon je tímto ustanovením chráněn. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb. doplnila s účinností od 1. září 1995 napadené ustanovení tak, že rozšířila ochranu soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování jejich výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu. Do účinnosti uvedené novely trestního zákona bylo trestným činem podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) jen takové jednání, které mařilo nebo ztěžovalo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy - tedy účel ochranných opatření ukládaných podle trestního zákona.
Ústavní výchova na rozdíl od ochranných opatření je institutem rodinného práva. Jde o výchovné opatření ukládané podle § 45 odst. 3 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ústavní výchova, přesněji řečeno rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, se svou povahou vymykají z rámce ustanovení § 171 odst. 1 trestního zákona, v platném znění, které v zásadě chrání výkon těch rozhodnutí soudu, případně jiných státních orgánů, která jsou vydávána v souvislosti s trestním řízením, kdy jde v podstatě o postih jednání, které maří účel vazby nebo trestu, porušování režimu stanoveného některými druhy trestů či ochranných opatření. Ochranná opatření, mezi která patří kromě zabrání věci také ochranné léčení a ochranná výchova, na něž se vztahuje ochrana napadeného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, jsou jedním z druhů trestněprávní sankce a jejich uložení je tedy podmíněno již spáchaným trestným činem a odsouzením za něj, popřípadě činem, který by byl, nehledě k osobě pachatele, činem trestným. (Jsou také ukládána buď samostatně jako jediný možný prostředek, nebo namísto trestu, popřípadě vedle trestu - vždy však v souvislosti s již spáchaným trestným činem.)
Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na vypuštění slova "ústavní" z ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, v platném znění, je tedy třeba mít na zřeteli odlišný charakter právního institutu ústavní výchovy oproti institutu ochranné výchovy, k němuž jak Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření, tak i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 152/1995 Sb. ústavní výchovu v podstatě přirovnává. Základní podmínkou pro uložení ochranné výchovy mladistvému podle § 84 trestního zákona je jeho odsouzení za trestný čin, který spáchal. Osobám mladším 15 let se ochranná výchova sice ukládá v řízení občanskoprávním, avšak opět jen za podmínky, že taková osoba spáchala již čin, který by byl - nehledě k věku pachatele - činem trestným (§ 86 trestního zákona). Ochranná výchova tedy jako jedno z ochranných opatření (§ 71 trestního zákona), které má sloužit k dosažení účelu trestního zákona, je druhem trestněprávní sankce. Naproti tomu ústavní výchova představuje výchovné opatření, které má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. Je také v mnoha případech nařizována tehdy, když se výchovu dítěte nepodařilo zajistit jinou individuální péčí, například i v situaci vyvolané faktickou absencí vhodné osoby, která by mohla výchovu zajistit. Reálně tedy přicházejí v úvahu i situace, kdy nezletilý svým chováním nemusel před nařízením ústavní výchovy sám zavdat příčinu k tomuto opatření, kterým pak soud řeší v zájmu dítěte zajištění jeho řádné výchovy. Ústavní výchovu tedy nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily, soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva, z hlediska jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené ustanovení posuzovat. Tato Úmluva, která je nepochybně mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, byla formou sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů vyhlášena pod č. 104/1991 Sb. poté, co s Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky ji ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7. ledna 1991. Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky převzala Česká republika práva a závazky z uvedené mezinárodní smlouvy podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, svou sukcesi do této smlouvy s platností od 1. ledna 1993 oznámila dopisem ministra zahraničních věcí České republiky, který byl uložen u generálního tajemníka OSN jako depozitáře Úmluvy dne 22. února 1993 a jeho přijetí bylo potvrzeno dne 7. července 1993.
Uvedená Úmluva, jíž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky a péči. V čl. 3 odst. 1 Úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto ustanovení má povahu normy vnitrostátně bezprostředně použitelné ("self - executing"). K přímému použití je uvedená norma způsobilá s ohledem na svou dikci (...zájem dítěte... při jakékoliv činnosti), která je dostatečně a natolik jasná, aby povinné subjekty, jimž je adresována - subjekty vnitrostátní - byly schopny upravit odpovídajícím způsobem své chování. Posuzováno z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se, ať již z jakýchkoliv důvodů, nedokáže vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy porušení - jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy - trestněprávními prostředky, tak, jak to činí napadené ustanovení (aniž by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení ústavní výchovy), a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního zákona vztahující se na mladistvé, je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy, a proto návrhu navrhovatele na zrušení části napadeného ustanovení vyhověl.
Na uvedeném závěru pak nemohly nic změnit ani důvody, které zákonodárce vedly k přijetí napadeného ustanovení, totiž ochrana společnosti před nebezpečím, které pro ni představují mladiství na útěku z ústavní výchovy, neboť při poměřování dvou v kolizi stojících zájmů, tj. právě uvedeného zájmu na ochranu společnosti se zájmem na řádné výchově a harmonickém rozvoji každého nezletilého dítěte, je to právě zájem dítěte, který je třeba považovat za převažující.
Navrhovatelem navrhovanému zpětnému zrušení části napadeného ustanovení k datu účinnosti zákona č. 152/1995 Sb., tj. k datu 1. září 1995, Ústavní soud nevyhověl, neboť zpětnému zrušení brání požadavek na zachovávání právní jistoty, nehledě k tomu, že v situaci, kdy Ústavní soud zrušuje ustanovení trestního zákona, stejné účinky, jaké by přineslo zpětné zrušení napadeného ustanovení, v podstatě zajišťuje ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb.
Pro úplnost a zcela na závěr je třeba dodat, že navrhovatelem namítaný rozpor napadeného ustanovení s čl. 9 Úmluvy, který v podstatě stanoví podmínky, které musí být dodrženy v případech oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli, nebyl shledán.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************