I.
Ústavní soud obdržel dne 21. října 1996 návrh Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, vyjádřené slovem "ústavní". Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., nar. 9. května 1979, svěřenci Výchovného ústavu mládeže Kamenná Lhota, na kterého byla podána obžaloba pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 26. září 1995 odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20 hodin dne 28. září 1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu nevrátil, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 1986 sp. zn. P 514/78 mu byla nařízena ústavní výchova, čímž se dle obžaloby měl dopustit závažného jednání, aby zmařil účel ústavní výchovy, která mu byla soudem uložena.
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 19. září 1996 trestní stíhání vedené proti mladistvému P. H. podle § 224 odst. 5 trestního řádu přerušil, když se v podstatě ztotožnil s argumentací obhájce obžalovaného o protiústavnosti ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona v té jeho části, podle níž je trestné i maření účelu ústavní výchovy.
V odůvodnění svého návrhu Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že vychází především z toho, že ve smyslu ustanovení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") je možno dítě oddělit od jeho rodičů proti jejich vůli pouze v případě, že je takovéto oddělení potřebné v zájmu dítěte. Uvedené ustanovení Úmluvy je pak v právním řádu České republiky realizováno právě institutem ústavní výchovy, která tudíž může být nařízena pouze v zájmu dítěte. Jestliže je tedy možno ústavní výchovu nařizovat výlučně v zájmu dítěte, pak se ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., kterým bylo do citovaného ustanovení vloženo slovo "ústavní", příčí obecné zásadě, podle které nemůže být pachatelem ani účastníkem trestného činu ten, na jehož ochranu je příslušné ustanovení, o jehož porušení jde, určeno. Takovéto trestní stíhání dítěte, které se odmítá podrobit výlučně v jeho zájmu nařízené ústavní výchově, má podle navrhovatele stejnou logiku jako trestní stíhání osoby, která se pokusila o sebevraždu, za návod k trestnému činu účasti na sebevraždě podle § 230 trestního zákona, či stíhání mladistvého, který byl soudním rozhodnutím svěřen do výchovy jednoho z rodičů a požádá druhého z rodičů, aby toto rozhodnutí nerespektoval a v rozporu s takovýmto rozhodnutím ho odňal z výchovy toho rodiče, do jehož výchovy byl mladistvý svěřen, za návod k trestnému činu únosu podle § 216 trestního zákona. V této souvislosti poukazuje navrhovatel i na pochybnosti o vhodnosti uvedeného ustanovení vyjádřené v komentáři k trestnímu zákonu, který byl vydán v roce 1995 v nakladatelství C. H. Beck/SEVT. Soud je proto přesvědčen o tom, že napadená část ustanovení trestního zákona je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 9 Úmluvy, navrhuje proto jeho zrušení dnem 1. září 1995, a to vzhledem k tomu, že z napadeného ustanovení žádné osoby nenabyly žádných práv, a proto v souladu s principem právní jistoty by mělo dojít k jeho zrušení ke stejnému datu, k jakému zákon č. 152/1995 Sb. nabyl účinnosti.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, jejíž vyjádření si Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve svém písemném vyjádření podepsaném předsedou Ing. Milošem Zemanem v podstatě poukazuje na Úmluvu, která stanoví zásadu, že dítě nemá být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, Úmluva však připouští takové oddělení dítěte od rodičů, které je potřebné v zájmu dítěte a jež je určeno příslušným úřadem na základě soudního rozhodnutí v souladu s platným právem v příslušném řízení. Obdobně Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádí, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu, na základě zákona. Tyto základní zásady Úmluvy i Listiny jsou provedeny zákonem o rodině, občanským soudním řádem, zákonem o školských zařízeních a dalšími normami nižší právní síly, zejména vyhláškami Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní výchova přichází v úvahu tehdy, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo ji nelze z jiných vážných důvodů zabezpečit, a rovněž tehdy, kdy má za cíl poskytnout dětem a mládeži s negativními jevy chování preventivně výchovnou péči. Zákon č. 152/1995 Sb. doplnil ustanovení § 171 trestního zákona tak, že se rozšířila ochrana soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu. V odůvodnění návrhu zákona č. 152/1995 Sb. k dotčenému ustanovení předkladatel uvedl, že podle dosud platného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona bylo trestným činem jen maření nebo ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy. Maření nebo podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž toto opatření směřuje, nebylo postižitelné, a to ani podle § 171 odst. 3 trestního zákona. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů a věcných důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou a ústavní výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro společnost představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní výchovy, je rovněž stejné. Z tohoto důvodu předkladatel návrhu zákona č. 152/1995 Sb. navrhl stejně postihovat případy závažného ztěžování nebo maření ochranné i ústavní výchovy. Je nepopiratelné, že předkladatel návrhu měl na mysli pouze a zejména ústavní výchovu určenou pro problematickou mládež, i když vedle takové ústavní výchovy existuje i ústavní výchova pro opuštěné nebo osiřelé děti. Ve vyjádření se připouští, že toto ne úplně citlivé rozlišení typů ústavní výchovy v trestním zákoně může skutečně vést k domněnce, že jakýkoliv útěk z dětského domova musí být stejně kvalifikován jako útěk z výchovného ústavu pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí. Určitým východiskem z tohoto stavu, který nastal přijetím novely ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, je nezbytnost, aby všechny dotčené orgány pečlivě zkoumaly okolnosti, pohnutky, následky jednání nezletilého a podnět k trestnímu řízení z důvodu maření nebo ztěžování výkonu úředního rozhodnutí dávaly jen v případech, kdy je naplněna skutková podstata trestného činu maření ústavní výchovy nařízené nezletilému z výchovných důvodů. Při případném vyhovění návrhu na zrušení části napadeného ustanovení se pak ve vyjádření nedoporučuje jeho zrušení zpětně k 1. září 1995 s ohledem na nevhodnost zavádění zpětné působnosti právních norem do našeho právního řádu. Vyjádření také potvrzuje, že zákon č. 152/1995 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru dne 29. června 1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V závěru vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.