V. A
Ustanovení § 24 odst. 4 bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vloženo jeho novelou v podobě zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 5. 2000. Napadené ustanovení § 24 odst. 4 dopadá na situace, kdy správce podstaty či konkursní věřitel popřeli v rámci přezkumného jednání nevykonatelný nárok věřitele vyplývající z pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V případě, že konkursní věřitel uplatnil před prohlášením konkursu jakoukoliv část tohoto nároku v řízení, které bylo prohlášením konkursu přerušeno, je nepřípustné zahájit nové incidenční řízení, ale řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se má provádět před soudem, který vedl řízení, jež bylo prohlášením konkursu ze zákona přerušeno.
Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 105/2000 Sb., bylo v daném případě úmyslem zákonodárce racionalizovat a zhospodárnit incidenční řízení vyvolávaná konkursními řízeními. Cílem zákonodárce bylo redukovat dosavadní počet incidenčních řízení tak, že by zákon umožňoval využít výsledků řízení přerušených v důsledku prohlášení konkursu, a navázat tak na řízení o nároku, jež probíhalo před prohlášením konkursu.
Z důvodové zprávy k zákonu a z vyjádření účastníků řízení je rovněž evidentní, že zákonodárce konstruoval ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání v přesvědčení, že do budoucna nebude nutné zahajovat o určení popřené pohledávky řízení nová, ale že v původních řízeních se naváže na jejich dosavadní stav a zejména se využijí všechna skutková a další zjištění.
Ústavní soud souhlasí s názorem navrhovatele, že zákonodárce dostatečně nedocenil okruh všech procesních situací, na něž může ustanovení dopadat, praktické důsledky takové koncepce, ale rovněž i samotný její ústavněprávní rozměr.