§ 33
(1) Omyl činí právní úkon neplatný, jestliže se týká jeho podstaty a osoba, jíž je projev vůle určen, o omylu druhé strany věděla nebo musela vědět. Omyl je podstatný,
a) týká-li se předmětu nebo jakosti plnění v té míře, že jednající osoba se zřetelem na povahu právního úkonu by nebyla právní úkon učinila, kdyby o omylu věděla;
b) týká-li se osoby a právní úkon by se bez tohoto omylu neuskutečnil.
(2) Týká-li se omyl jiných okolností, je právní úkon platný, ledaže je tato okolnost podle projevené vůle okolností rozhodující.