V.
30. Ústavní soud dospěl k názoru, že návrh není důvodný.
31. Úkolem Ústavního soudu bylo zejména posoudit, zda napadená právní úprava není způsobilá porušit zásadu rovnosti v právech, obecně vyjádřenou v článku 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech (konkretizovanou v článku 3 Listiny v odstavci prvním), a zda se ve svých důsledcích nejedná - v souvislosti s uvedenými články - o diskriminaci zasahující právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.
32. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 67, str. 163 a násl., vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.) blíže vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Je namístě především zopakovat, že se ztotožnil s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), podle kterého "je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Rozlišování v přístupu k určitým právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z něj však kategorický závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo (srov. níže uvedený nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02). Článek 1 Listiny základních práv a svobod nelze ostatně vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je třeba je pojmout jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že ani základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29, str. 209 a násl., vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.) Ústavní soud mj. konstatoval, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva.
33. Jak dále uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 11, str. 79 a násl., vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), princip rovnosti je právně filozofickým postulátem, který jev rovině pozitivního práva garantován zákazem diskriminace. Rovnost není kategorií neměnnou, neboť prochází vývojem, který její obsah obzvláště v oblasti práv politických a sociálních výrazně poznamenává. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek; jde zejména o situaci, že se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Zde lze doplnit - jak plyne z výše uvedeného nálezu -, že Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech opakovaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria (reasonable and objective criteria).
34. Zákonodárce má však určitý prostor k úvaze, zda v oblasti sociálních práv zakotví zacházení preferenční. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na zmíněných objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát naopak k aktivním zásahům povinován - jelikož mají odstranit některé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti - zákonodárce logicky disponuje mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02).
35. Pod zorným úhlem shora vyjádřených základních principů a již dříve přijatých závěrů Ústavního soudu tedy Ústavní soud posuzoval, zda napadená právní úprava není neodůvodněným projevem státní libovůle, či zda jde o legitimní snahu o důvodný preferenční přístup, a nikoli o protiústavní rozlišování mezi dotčenými subjekty, jež není založeno na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích. Vyloučení libovůle spočívá zejména v tom, že nelze uplatnit jakékoli privilegium či diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá - jak již bylo výše konstatováno - požadavek obecné rovnosti všech se všemi, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.
36. Meritum věci spočívá - jak je výše podrobně shrnuto - v právní úpravě, podle které (ve smyslu předmětné pasáže zákona č. 237/2004 Sb.) bylo účelem mj. jednorázově kompenzovat nárůst životních nákladů v souvislosti se změnami ve výši daně z přidané hodnoty, resp. usnadnit přechod na jednorázové zvýšení cen v důsledku nové sazby daně z přidané hodnoty, a to formou jednorázového poskytnutí stanovené peněžní částky, tj. příspěvku. Tento příspěvek přitom nebyl pojat jako plošný, určený pro všechny obyvatele České republiky, ale pouze pro určité skupiny osob, které již zpravidla nemají příjmy z vlastní výdělečné činnosti a mohou být vzestupem cen nejvíce dotčeny. Zákonodárce jej tedy přiznal poživatelům důchodů z českého důchodového pojištění.
37. Se zřetelem na shromážděné podklady k danému případu a na vyjádření příslušných dotčených orgánů státní moci (srov. shora) souhlasí i Ústavní soud s názorem, že předmětná jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako sociální dávka stojící mimo systém důchodového pojištění, ale jako - i když poněkud nestandardní - plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění (pozn.: příspěvek bylo proto třeba vyplatit i do ciziny), tedy s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice; poživatelů cizích důchodů žijících na území České republiky se týkat nemohla. Tento přístup bylo možné považovat za jednorázovou quasi valorizaci důchodu. Logicky a z podstaty věci samé pak platí, jak připomnělo Ministerstvo práce a sociálních věcí, že jeho výše byla koncipována s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod; úrovní příjmů osob, které pobírají důchod z cizího státu, mnohdy se svou výší značně lišící od důchodu českého, se zákonodárce nezabýval a ani zabývat nemohl.
38. V uvedeném postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou diskriminaci; je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodů reagující na aktuální příjmovou a cenovou úroveň konkrétního státu budou prováděny. Zvolený postup lze považovat za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho účelu přiměřený. Ad absurdum vzato, v případě vyhovění danému návrhu, tedy v podstatě v případě přiznání této jednorázové kompenzace i poživatelům slovenských (a jiných cizích) důchodů žijícím na území České republiky by se naopak mohly oprávněně cítit diskriminovány i jiné skupiny osob, a to nejen důchodců, pokud by nebylo přijato řešení plošné.
39. Se zřetelem k tomu neobstojí navrhovatelem namítaný údajný nesoulad napadené právní úpravy s čl. 17 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, neboť tato smlouva se týkala jen oblasti státních sociálních dávek, leč uvedený příspěvek měl, jak je vyloženo výše, charakter plnění důchodového. Je třeba rovněž souhlasit s názory Senátu Parlamentu České republiky a Ministerstva práce a sociálních věcí, jež ve svých vyjádřeních připomněly mj., že jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky do Evropské unie neuplatňuje, jak to vyplývá z čl. 6 Nařízení č. 1408/1971 EHS. K námitkám navrhovatele ohledně nesouladu dané právní úpravy s tímto nařízením pak stačí zopakovat, že uvedené nařízení nikde nestanoví, že úpravy činěné u vlastních důchodů (včetně valorizace) musí být prováděny i u důchodů cizích, pokud poživatelé cizího důchodu bydlí na území daného konkrétního státu. Je v souladu se zásadou rovnosti zacházení uvedenou v tomto nařízení, jestliže úprava příspěvku v zákoně č. 237/2004 Sb. není vázána na pobyt nebo na státní příslušnost, ale na podmínku jinou, tj. na výplatu důchodu z českého důchodového pojištění. Ostatně, nelze přehlédnout, že právo Evropské unie referenčním kritériem posuzování ústavnosti zákonů a ostatních právních předpisů pro Ústavní soud není.
40. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že sama výše předmětné částky, tedy 1 000 Kč (cca 40 Euro), navíc jednorázově vyplácená, může stěží založit, pokud jde o jednotlivce, natolik neodůvodněnou nerovnost, že by mohla zasáhnout ústavní rovinu, byť ve vztahu ke státnímu rozpočtu o zanedbatelnou částku nejde. Za veřejný zájem lze pak nepochybně považovat i účelné hospodaření s finančními pro- středky určenými k vyplácení důchodů ve výši stanovené právními předpisy.
41. Proto Ústavní soud návrh zamítl.
42. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************