III.
27. Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatel namítá protiústavnost části jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil (mj. z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i z příslušných sněmovních tisků, těsnopiseckých zpráv, usnesení a údajů o průběhu hlasování obou komor), že napadený zákon byl přijat a vydán Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence, při dodržení kvor stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy. Zákon byl vyhlášen dne 23. 4. 2004 ve Sbírce zákonů v částce 78 pod číslem 237/2004 Sb.
28. Ústavní soud však na druhé straně zjistil, že napadená právní úprava byla do návrhu zákona doplněna formou pozměňovacího návrhu až při projednávání zákona č. 237/2004 Sb. v Poslanecké sněmovně. Se zřetelem na zásady vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 30, str. 349 a násl., vyhlášen pod č. 37/2007 Sb.) usoudil, že lze tuto právní úpravu označit za tzv. "přílepek" a tedy - zásadně - za porušení běžných principů legislativního procesu. Nicméně, Ústavní soud zde použil test přiměřenosti ve vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, zejména na princip oprávněné důvěry občanů v právo, právní jistoty a na zásadu nabytých práv. V této souvislosti též dovodil, že šlo o právní úpravu ad hoc, která je již konzumována. Proto ke zrušení napadené části zákona z uvedeného formálního důvodu nepřistoupil.