B.
11. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedl, že návrh zákona, jehož část je navržena ke zrušení, předložila vláda Poslanecké sněmovně 5. listopadu 2003 a po jeho schválení v Poslanecké sněmovně byl doručen Senátu dne 12. března 2004. V Senátu byl návrh zákona jako senátní tisk č. 305 projednán ve dvou výborech, a to ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a ve výboru pro evropskou integraci. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu jako výbor garanční ve svém usnesení doporučil Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které výbor přijal (pozměňovací návrhy se netýkaly části dvacáté deváté, k níž směřuje návrh Nejvyššího správního soudu). Výbor pro evropskou integraci pak doporučil Senátu přijmout usnesení návrhem zákona se nezabývat, bude-li Senátem schválen návrh zákona o dani z přidané hodnoty. Senát předložený návrh zákona projednal na své 14. schůzi dne 1. dubna 2004 a po vystoupení zástupce předkladatele a zpravodajů obou výborů přijal usnesení návrhem zákona se nezabývat. Toto usnesení, pro které ze 73 přítomných senátorů hlasovalo 39 a proti bylo 23 senátorů, bylo přijato poté, co Senát při projednávání předchozího bodu schválil návrh zákona o dani z přidané hodnoty.
12. Senát dále prohlásil, že v návrhu zákona předloženého vládou do Poslanecké sněmovny nebyla obsažena úprava týkající se jednorázového příspěvku důchodci, vůči níž směřuje návrh Nejvyššího správního soudu. Tato úprava byla do návrhu zákona doplněna formou pozměňovacího návrhu až při jeho projednávání v Poslanecké sněmovně, spolu s některými dalšími úpravami směřujícími k řešení určitých sociálních kompenzací v souvislosti se změnami ve výši daně z přidané hodnoty. Z toho důvodu nebyla k těmto změnám předložena důvodová zpráva, která by blíže navrhovanou úpravu objasňovala. V obecné poloze byla navrhovaná úprava zmíněna pouze v rozpravě při projednávání návrhu zákona o dani z přidané hodnoty (tedy jiného tisku, než do kterého měla být doplněna), a z obsahu několika vystoupení vyplynulo, že se jednalo o změnu, která byla iniciována výsledkem jednání stran tehdejší vládní koalice v Kolodějích dne 1. února 2004. Z dostupných údajů týkajících se tohoto jednání pak vyplývá, že se strany vládní koalice dohodly, že v rámci 2. fáze reformy veřejných financí společně prosadí na vládní i parlamentní úrovni určitá opatření, mezi kterými byla také dvě opatření týkající se předmětné záležitosti; jednalo se o opatření pod bodem 6 a 8 tohoto znění:
13. 6. Ke zmírnění dopadů harmonizačních a dalších změn DPH budou přijata následující opatření: a) od 1. května 2004 bude zvýšen rodičovský příspěvek o 1.000,- Kč měsíčně, b) k 1. červnu 2004 bude vyplacen jednorázový dětský přídavek 2.000, - Kč na každé dítě rodinám, které splňují nárok na vyplácení přídavků na děti, c) k 1. červnu 2004 bude vyplacen jednorázový mimořádný důchod ve výši 1.000, - Kč každému důchodci (včetně důchodů vdovských, sirotčích a invalidních). 8. Při valorizaci důchodů v roce 2005 budou zohledněny provedené daňové změny.
14. Senát dodal, že v tomto smyslu byla také úprava týkající se důchodců prezentována jako jednorázové kompenzační opatření pro zbývající část roku 2004 s tím, že v průběhu roku nelze důchody valorizovat a že pro další období budou důsledky změn v DPH řešeny pro důchodce v rámci valorizace důchodů. Podle Senátu je vcelku nepochybné, že pokud byly daňové změny pro období následující po roce 2004 řešeny v rámci valorizace důchodů (a to zajisté byly, jelikož zvyšování důchodů se provádí s ohledem na růst spotřebitelských cen, a zvýšení DPH jejich růst ovlivňuje), pak se tato následná kompenzace týkala jen poživatelů důchodů pobírajících důchod z českého důchodového pojištění, stejně jako tomu bylo v případě jednorázového příspěvku důchodci. Z hlediska výše uvedeného lze dovodit, že kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako nějaká státní sociální dávka stojící mimo systém důchodového pojištění, ale jako peněžní plnění náležející v rámci poskytovaných dávek důchodového pojištění, které má povahu zvýšení důchodů (ať již formou jednorázově vyplacené dávky či zvýšení pravidelně poskytovaných dávek); v tomto smyslu by bylo účelné - podle názoru Senátu - posoudit opodstatněnost podaného návrhu. Lze totiž polemizovat s názorem, že v případech, kdy Česká republika určité ekonomické dopady daňových úprav hodlá kompenzovat některým skupinám občanů, například poživatelům důchodů, nemůže příslušnou kompenzaci vázat jen na případy, kdy jde o poživatele důchodu z českého důchodového pojištění. Je vcelku zřejmé, že takové kompenzace jsou přijímány s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice, a právě tato skutečnost je zohledňována při rozhodování o příslušné kompenzaci a její výši. Pokud jde o poživatele důchodů žijící na území České republiky, pobírající důchody poskytované podle předpisů jiného státu, výše jejich důchodů je pochopitelně závislá na tom, jaká je právní úprava příslušného státu týkající se podmínek nároku na důchod a jeho výši. V mnoha případech poživatelé důchodů ze zahraničí mají důchody několikanásobně vyšší, než je průměrná výše důchodů v České republice, a v mnoha případech je naopak jejich důchod nižší. Z tohoto hlediska lze mít za to, že pokud je příslušná kompenzace přijímána s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice, je takový přístup zákonodárce založený na objektivních a rozumných důvodech, a jde o úpravu vyhovující ústavnímu principu rovnosti.
15. Senát dále - k namítanému nesouladu předmětné úpravy s Nařízením č. 1408/1971 EHS - dovodil, že pokud je tato úprava chápána jako peněžní plnění poskytované v rámci dávek důchodového pojištění, které má povahu zvýšení poskytovaných důchodů (valorizace důchodů), lze v tom stěží spatřovat rozpor s uvedeným Nařízením; to totiž v čl. 11 stanoví, že "pravidla pro valorizaci stanovená právními předpisy členského státu se budou vztahovat na dávky náležející podle těchto předpisů a vezmou se přitom na zřetel ustanovení tohoto Nařízení".
16. Senát pokračoval a k namítanému rozporu s čl. 17 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a s čl. 11 Správního ujednání prohlásil, že jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky do Evropské unie neuplatňuje, jak to vyplývá z čl. 6 Nařízení č. 1408/1971 EHS. Ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. c) Nařízení se z uvedené smlouvy uplatňuje pouze její čl. 20 (týkající se doby zabezpečení získané před rozdělením ČSFR), který je uveden v příloze III Nařízení jako ustanovení úmluvy o sociálním zabezpečení, které zůstává v platnosti bez ohledu na čl. 6 Nařízení. Z tohoto hlediska je prý argumentace navrhovatele o rozporu předmětné úpravy s uvedenou smlouvou poněkud zavádějící.
17. Senát uzavřel, že je na Ústavním soudu, aby ústavnost návrhem napadené části ustanovení bodu 2 čl. XXIX části dvacáté deváté zákona č. 237/2004 Sb. posoudil a aby v případě vyhovění podanému návrhu rozhodl, k jakému datu se napadená část ustanovení zákona zrušuje, jelikož by to vyžadovalo provést odpovídající změny i v dalších ustanoveních čl. XXIX zákona č. 237/2004 Sb.