VIII.
Ústavní principy náboženské svobody v ústavním pořádku v České republice
44. Ústavní soud se již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 vyslovil k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky. Z názorů tam vyjádřených vychází i nyní.
45. Ústavní soud tehdy poukázal na čl. 2 odst. 1 Listiny garantující náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (princip laického státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je poté vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny; čl. 15 odst. 1 stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání, a podle čl. 16 odst. 1 má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Klíčové ustanovení čl. 16 odst. 2 uvádí, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
46. Oproti svobodě svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny, usnesení ze dne 8. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 57, str. 457 a násl.).
47. Řečeným je podepřena respektovaná zásada autonomie církví a náboženských společností, jež spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat soudy.
48. Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 10. 2000 ve věci Hasan a Chaush v. Bulharsko, stížnost č. 30985/96, odst. 62, konstatoval, že "pokud se jedná o organizaci náboženské společnosti, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být interpretován ve světle čl. 11, který chrání výkon sdružovacího práva proti neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na náboženskou svobodu zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno působit mírumilovně, bez svévolných státních zásahů. Autonomní existence náboženských společností je nepostradatelná pro pluralismus v demokratické společnosti, a je tedy otázkou spočívající v samotném jádru ochrany, kterou čl. 9 poskytuje. To přímo zahrnuje nejen organizaci náboženské společnosti, ale i efektivní výkon náboženské svobody všemi jejími aktivními členy. Kdyby organizační život náboženské společnosti nebyl chráněn čl. 9 Úmluvy, všechny jiné aspekty individuální náboženské svobody by tím byly dotčeny." (k tomu též srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2001 ve věci Metropolitní církev Besarábie a další v. Moldávie, stížnost č. 45701/99, odst. 118 a 123).
49. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 dává Ústavní soud též najevo, že (ve vztahu k čl. 16 odst. 4 Listiny) nepochybuje o tom, co zřetelně vyslovili disentující soudci, že "zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních vztahů" je "nade vši pochybnost ... legitimním cílem úpravy". Ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností nutné poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny).
50. Není důvod nepřijmout názor, že stát je povinen též "chránit práva a svobody jiných ... a v rámci této ochrany je povinen garantovat, aby jakýkoli subjekt, který vstupuje do soukromoprávního vztahu, jehož předmětem je vlastnické právo či právo od tohoto práva odvozené, se subjektem jiným, věděl nebo mohl bez nesnází přinejmenším vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto způsobilost, jaký je její s nikým nezaměnitelný název, kde má své sídlo a kdo je oprávněn za tuto právnickou osobu jednat" (viz výše vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).
51. Obsahové těžiště věci představuje právě spor o rozsah autonomie církví a náboženských společností.
52. Vzhledem k normativní změně ve vymezení "evidovaných právnických osob" (jak bude v dalším popsána) se oproti původnímu hodnocení (v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02) kontextuálně posouvá i dříve vyjádřená argumentace pojmy "registrace" a "evidence", jež nemusí již stát v ostré kontrapozici. Lze v obecné rovině předeslat, že konkrétní "evidence", byť i opticky "konstitutivní", svými podmínkami nejenže nemusí mít veškeré znaky "registrace", nýbrž je způsobilá se spíše blížit "deklaraci", zejména respektuje-li vznik právnické osoby již k datu zřízení a jestliže musí být provedena v zákonem stanoveném čase vždy, splní-li navrhovatel objektivně rozumné formální podmínky. Spíše než spor o evidenci a registraci pak materiálně jde o posouzení, jaké (akceptovatelné a contrario nevěcné, neúměrně zátěžlivé či dokonce šikanózní) podmínky zákon pro vznik evidované právnické osoby klade, resp. zda svojí povahou jsou - ve vztahu k proklamované ochraně jiných ústavních hodnot - legitimní a zda v adekvátní proporci vystihují střet dotčených ústavních hodnot obou.